VLIV RODINNÝCH VZORCŮ NA PARTNERSKÝ VZTAH


Partnerský vztah. Vzájemné proplétání životů dvou lidí, kteří určitým způsobem vytvářejí svůj vlastní společný svět. Svět, do kterého každý z dvojice přináší osobní způsoby vztahování se jeden k druhému i sám k sobě.

Obraz tohoto společného světa do velké míry ovlivňuje prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Zejména pak naše rodičovské postavy. Věty, které jsme od nich často slýchávali, situace, které jsme měli před očima. Životní okamžiky, které nás emočně i názorově ovlivňovaly a utvářely.

Vnímali jsme, jak se rodiče chovají k sobě navzájem, jak řeší spory, hádky a náročná životní období, jak se vztahují ke svému tělu a zdraví, jakou roli v rodině zastává matka, jakou otec. Naučili jsme se sdílet naše radosti či starosti nebo o nich naopak spíše nemluvit. Zažívali jsme převážně pocit lásky a přijetí nebo nezájmu, odmítání či strachu.

Vliv na nás měly nejen přítomné rodičovské postavy, ale také postavy chybějící. Nepřítomnost otce nebo matky v době našeho dětství, dospívání či v průběhu celého života, zanechává stopy a vytváří určité způsoby vztahování se a porozumění partnerskému soužití.

Pokud v našem životě nebyli přítomni oba rodiče, můžeme se pak cítit v partnerství nejistí. Jaká je ve vztahu moje role, jak bych měla řešit hádky, sdílet své starosti, podporovat partnera? Dovedu si vůbec představit dlouhodobé soužití? Mám tendenci jít si hlavně za svým nebo se spíše přizpůsobuji : s pocitem, že ztrácím sám sebe? Jak nastolit rovnováhu, tedy jak zůstat sám sebou a zároveň být ve spokojeném vztahu?

Každý z nás má vlastní a jedinečnou sbírku vzpomínek. Své vzpomínky a hlavně vzorce, které jsme si na jejich základě vytvořili. Naše vlastní pochopení a vztahování se ke světu, k sobě a k ostatním.

V partnerském vztahu se pak dostáváme do podobných situací, jaké jsme zažívali v rodině.

Mnohdy si přejeme nereagovat jako naše matka či otec. Vždyť jsme si tolikrát říkali: ,, Tak taková nikdy nebudu! Tohle nebudu říkat a dělat, tak nebudu reagovat!"

Přesto se velmi často zachováme podobným způsobem, jako naše rodičovské postavy. Buď si to uvědomujeme nebo nikoliv.

Stává se, že nám určité reakce naskakují jakoby automaticky, aniž bychom si je vědomě přáli: na určité konkrétní momenty či věty zareagujeme rozčílením nebo pláčem, samotné nás to může překvapit, nicméně máme pocit, že to nejde jinak.

Naše emoce mají dobrou paměť. Zapisují se v mozku společně s jednotlivými zážitky. Společně jsou pak také vyvolávány. Každý okamžik, kterému jsme věnovali větší pozornost, zůstává v naší mysli pohromadě s určitou emocí.

Pokud jsme například v dětství zažívali opakovaný křik či kritiku a cítili v takových chvílích strach, ponížení, smutek, vztek či jinou emoci, kritika přicházející v současnosti, připomene minulé zážitky a vyvolá emoci, kterou jsme zažívali. I na drobnější kritiku partnera pak velmi pravděpodobně budeme reagovat tak jako v minulosti, nepřiléhavě současné chvíli. Znovu ucítíme emoci, kterou v nás situace původně vyvolala, vyložíme si ji stejným způsobem, jakým jsme si daný zážitek vysvětlovali dříve.

Nadále nás ovlivňuje to, co jsme se během života naučili, jak jsme jednotlivé životní chvíle pochopili, jaké vzorce vztahování jsme si odnesli. Mnohdy pro naše spokojené partnerství, mnohdy obráceně.

V každém případě je ve vztahu vždy důležitá forma komunikace. Co jsme se naučili v dětství a dospívání, přenášíme do současného vztahu. Stává se pak, že při rozhovoru partnerů nejsou oba účastníci vlastně plně přítomni u vnímání daného tématu. Obsah toho, co jeden partner říká, si druhý vyloží poněkud jinak, takzvaně po svém.

Podobné to bývá s řešením neshod. Například nepřítomnost hádek v partnerství nemusí být známkou spokojeného vztahu. Může se jednat o nechuť, obavy či prostě nezvyk průběžně sdělovat své potřeby, očekávání a přání. Ze strachu, aby nás partner neopustil, pro zachování klidu, nebo z obav zda máme na své názory a emoce nárok, raději nic neříkáme nebo jen naznačujeme. Problém se neřeší, ale spíše prohlubuje. Pak se nezřídka stává, že jeden z partnerů oznámí, že ve vztahu nechce dál pokračovat, což se druhému někdy jeví jako blesk s čistého nebe. Vlastně ani nedostal šanci situaci napravit, neboť o ní nevěděl. Nejspíš tušil, ale nedocházelo k průběžné komunikaci.

Naše vztahové vzorce se vytvářejí hlavně v dětství a dospívání, nicméně i dospělost hraje nemalou roli. Při setkávání s rodiči nebo jinými důležitými postavami z našeho dětství, se opakují určité typické rodinné okamžiky. Tím se nám naše přejaté vzorce nadále připomínají.

Některé vzorce jsou pro náš vztah přínosné a samy si je chceme zachovat, jiné nám nevyhovují a rádi bychom je změnili. Otázkou často zůstává: ,,Jak? "

Prvním z kroků je uvědomění vztahových vzorců, které si z rodiny neseme. Pochopení toho jak rozumíme samy sobě a svému okolí, které vzorce si chceme ponechat, které změnit a co pro to můžeme konkrétně udělat.

Právě těmito otázkami se zabývá setkání VLIV RODINNÝCH VZORCŮ NA PARTNERSKÝ VZTAH.

Objednání:

 tel.: 731 127 614, e-mail.: poradenstvi-kratka@seznam.cz

blíže o průběhu setkání viz: ARTETERAPIE